♥Děkuji Vám za všechno co pro mě děláte♥A že sem chodíte ;)

Březen 2007

Handicap-14

25. března 2007 v 22:06 | RoCK.DeViL |  ""FF-Handicap""
Vnímám kolem sebe to ticho....
Jak strašně bych teď chtěla otevřít oči,ukázat všem že žiju.Slyším hlasy..stále se přibližují.Někdo pláče..Mami.Chtěla bych křičet.Nemůžu
vůbec nic,cítím se tak bezmocná,jak tu nehybně ležím,co se stalo???Najednou byla všude hrozná tma..a...pak to děsivé ticho.
--Tom--
Už je to týden,proč se mi neozvala?Copak je pořád ještě naštvaná kvuli těm vlasům?Ts,taková hloupost,..Vesnu by mě nenapadlo že ji to tak vezme....
Ani mobil mi nebere.Omluvil bych se,zapoměli bychom na to...Jen ji chci zase vidět,je to snad zločin?
--Já--
Hlasy umlky,všude se rozhostilo zase to deprimující ticho..cítím se tak....tak....
--Tom--
Ležím na posteli,ještě pořád tomu nemůžu uvěřit..Uvidím ji vůbec ještě?Po tváři se mi skutálí slza.
Dva týdny jsme nebyli v kontaktu,tak jsem se rozhodl se stavit k ní domů...pak....Nebyla doma.Je to moje vina...Kdybych tam k čertu neměl ty pitomé skalpy.Do hajzlu s vlasama.
"Tome,měl bys něco sníst."Stará se Bill,který se ani neobtěžoval se zaklepáním a vešel mi do pokoje s talířem kde ležely dva chleby s pomazánkou...nedpovídám,nevnímám......Bill mi ještě chvilku promlouvá do duše a cpe mi jídlo rovnou pod nos..Nezájem...Dál ležím nehybně na posteli a je šechno ukradené.Teda..všechno ne,záleží mi na ní..Nevím čím to je,ale cítil sem k ní něco strašně zvláštního,měl jsem potřebu ji chránit,starat se o ni.Je tak bezbraná...Miluju ji..ano,vím to jistě.Něco takové sem ještě k nikomu necítil.Samotného mě to překvapilo.A teď,jestli se neprobere....všechno to zhoří,nic nebude....radši nemyslet.
--Já--
"Je v komatu"..Prostá věta a jak mi v uších zní,slyším ji pořád,neustále,tisíckrát,ba i milionkrát se mi opakuje..jako ozvěna.Mám strach..i když.Žiju vůbec?Cítím se jako v jiném světě,všude taková teskná samota,ticho,prázdnota.....To ticho mě děsí.Chci vidět Toma.Věřím že on mě taky.
Najednou cítím jak mě někdo vezme za ruku,cítím to teplo lidského těla,které tak příjemně hřeje.Hladí mě,nemluví,všude zasë to ticho.
Něco mokrého mi spadlo na ruku.Slza..někdo vdle mě pláče.Pláče kvuli mě a já mu nemůžu říct že vím že sedí vedle mě,cítím ho a vnímám.Jak ráda bych pohladila tu ruku co mě láskyplně drží a dává mi sílu....
Zase ty kroky..bouchnutí dveří.."Asi byste měla jít domů,paní Bendová.Odpočiňte si,nemá cenu tady sedět.Kdybi Patricie probrala,dáme vám vědět..ale..ehm.zatím nepozorujeme nic nového."Slyším hlasy jako z jiného světa.Tolik vzdálené.Ano,je to máma,maminka moje...Má o mě strach,je hezké vidět,že někomu na vás záleží....Mami,já přece žiju.
--Tom--
Dnes se mi zdál sen,byl jsem s ní,s Paty.Říkala ať se nebojím..Bylo to zvláštní,jako by to nebyla ona.Byla jako víla,stejně lehká a křehká.Jakoby vůbec nežila....
Jdu za ní do nemocnice,musím ji znova vidět.Někdy si říkám jestli to má ještě ...ale na co to vůbec myslím,jasně že to má cenu.Nezapomenu na člověka,kterého mám tolik rád,jen kvuli blbému komatu.I když už je to měsíc.Taková doba....
"Dobrý den,tady někde má ležet Patricie Bendová.je v komatu..."(Už jenom to slovo mě děsí.A skutešnost je mnohokrát horš)Jedna ochotná sestřička mi řekne číslo pokoje,kde Pat leží.A já s eza číslem vidám.Chvilku bloudím,jsem hrozně unavený.Před týdnem jsem skoro nespal,jen jsem tak ležel a uplně se vypnul od okolního světa.Včera se mi podaři usnout a taky snad i na chvilku zapomenout..¨
Vstoupím do pokoje a to co vidím.....Ne,nemůžu jít blíž.Tak nehybně tam leží.Je bílá jako by už vůbec nebyla mezi živími..ne,nemůžu ji takhle vidět.¨
--Já--
Někdo přišel do pokoje,slyším kroky a...Zastavil se...............................................................................................
Pokračování příště
autor:RoCK-DeViL

Handicap-13.díl

25. března 2007 v 17:28 | RoCK-DeViL |  ""FF-Handicap""
10 hodin večer.
Odpoledne proběhlo v klidu.Zašli sme s mámou do kina,do jednoho super obchůdku se zákuskama kde sme se naládovali k prasknutí všemožnejma sladkostma a taky na oběd.
O týden později:Gregory byla dneska konečně ve škole tak sem s ní po dlouhý době zase mluvila,možná se mi to jen zdá,ale po tý nehodě s jejím tátou je s ní jinej člověk.Dřív mi dokázala pomoci,byla to taková ta dokonalá kámoška na řešení problémů a ve škole sklízela jeden úspěch za druhým.Ale dnešek byl pro mně asi mým nejhorším školním dnem co sem doposud na této škole zažila.Gregory každou přestávku mizela na záchodě,nevím proč,ale vzala sem si do hlavy že to zjistím,jednou sem tam šla za ní,ale byla zavřená v jedný krajní kabině a když sem se jí na něco zeptala,řekla mi ať ji nechám bejt.
Ráno vstanu a v rychlosti na sebe házím co mi přijde pod ruku.Někam se mi nechtělo vstávat,budík sem zaklapla už před půl hodinou,snídat nesnídám.Nestihla bych to,tak si alespoň vezmu do ruky jablko které schramstnu po cestě.A uháním do školy.
První hodinu je angličtina,docela fajn předmět,u kterého nemusím moc přemýšlet.Jazyky mi šly vždycky,za to,s matikou a fyzikou to bylo horší.
Hned druhou hodinu máme biologii a informatiku,já jsem na biologii s půlkou třídy,zatímco ostatní a mezi nimi i Gregory jsou v počítačové učebně a učí se všelijakým fíglům na komplech.
Musím na záchod,sem dneska ještě nebyla,v tom ranním spěchu....
Učitel mě tentokrát naštěstí uvolní,jinak by uklizečky měli o nepříliš příjemnou práci navíc.
Když jsem zavřená v kabince,slyším kroky a posléze někoho,kdo se zavřel v kabice hned vedle mě.Slyším vzlyky a jeslti se nemýlím,dala bych krk za to,že patří Greg.
Ozve se zašustění igelitového sáčku,..ticho....a..úlevné vydechnutí?Jak jinak bych to nazvala.
Počkám až jsem na záchodem zase sama,až potom se vrátím do třídy.
Zbytek dne se nemůžu soustředit,vůbec na nic,učení jde mimo mě.Pořád musím přemýšlet nad tím podivným výstupem Gregory v kabince.Vrtá mi hlavou co dělala.Ale já na to pijdu,přísahám si v duchu.
Zvonek,který značí konec školního dne a i poslední hodiny-němčiny, uvítám s radostí.
Doma pak hmátnu po mobilu a domluvím se s Tomem na další schůzce.Je pátek a Tom navrhnul že bych mohla přijít za klukama do zkušebny,protože dneska zkoušejí a pryč by se dostal až večer,což mi připadalo jako mooc dlouhá doba(nj,láska dělá lidi nedočkavými).Potom možná ještě někam vyrazíme posedět.
Ve tři se teda pořádně vyfiknu,no,pořádně.Spíš udělám mou maličkost malinko přitažlivější a razím do zkušebny,která je od domu Kaulitzových co by kamenem dohodil,ovšem od našeho pořádný kus.
Tom mě přivítá sladkým polibkem,od kluků se dočkám přivítání zcela jiného rázu.=D Nj,eště by se to Tomovi nemusela líbit,že jo.
"dáš si něco k pití?"Zeptá se Gustav a ani nečeká na odpověď a už mi lije do připravené skleničky matonku.
Je tu fajn,zatímco si kluci ladí nástoje a Bill chrchlá u mikrofonu a čte si texty,prohlížím koncertní,ale i soukromé fotky které tu jsou popřilepované všude po zdech.Minule, v tom přítmí sem si to všechno nestihla ani prohlédnou,jak sem se plně věnovala Tomovi.Pohled mi sklouzne do rohu místnosti,kde se nachází nezvyklá ozdoba.Nad stolem visí něco jako věšáček,na dlouhé laťce jsou přichycené tenké pramínky vlasů různě dlouhých a v mnoha odstínech.To že nejde o vzorník barev na vlasy,mi samozdřejmě dojde.Tyhle sou přírodní a určitě patřily holkám se kterými Tom,.."Co je to za nechutnost?!"Tom se zatváří rozpačitě a odloží kytaru."Pubertální hec."..."To jsou skalpy?"Zadívám se mu hluboko do oříškových očí."Napadlo to jednoho mého spolužáka ze základky.Kdo víc."Vysvětluje.Znova se na něho šokovaně zadívám a mžikám očima od Toma k pramínkům vlasů a zase zpět na Toma."Štítivě se zadívám na krajní a taky nejdelší blonďatý....
"Zrzavý ti tu ještě nevysí,co?"ušklíbnu se."Ani nebude",pousměje se,přes mé protesty mě obejme a s vážností v hlase řekne."Asi to ještě nevíš,ale tebe miluju.Takže ta sbírka skalpů ztrácí smysl."...To co řekl je největší vyznání.Mrknu na kluky,kteří jen stojí a pozorují nás.Nedávno jsem žárlila na holky,focené s Tomem v novinách,teď mám důkazy že s nimi opravdu spal.
S trochu pochmuřenými myšlenkami oznámím klukům,že bych asi měla jít.Sice se mě snaží zadržet ale i tak jsem pevně rozhodnutá.
Rozloučím se s Tomem letmým polibkem a odjíždím.
Cestou nejedu moc rychle,uklidňuju se,že teď má jen mě a opravdu jsou mu ostatní holky ukradené.I když..co vlastně vidí na zrzavé holce,která je k tomu všemu ještě částečně ochrnutá?..
Najednou mi před obličejem přeletí něco jako blesk,který mě doslova a do písmene oslní....pak jen černo.........................
PORAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ.
autor:RoCK-DeViL(autorka blogu)

Lístky

25. března 2007 v 15:19 | RoCK.DeViL |  *Moje kecy*
JE TO DOMA........... =P

Koncert.

19. března 2007 v 17:49 | RoCK.DeViL |  *Moje kecy*
Omlouvám se za tu pauzu,kdy sem tu vůbec nic nepsala a nepřidávala.Už to asi nebudu nikdy zvládat jako předtím,ale budu se to trošku snažit obnovovat.
Poslední dobou ten můj vztah k Tokio Hotelu šel nějak z kopce,přiznávám a to sem se považovla za zapřísáhlou fans,která by o nich nkdy nevypustila křivé slovo..možná to bylo kvuli tomu,že s každé strany se na mě valili výsměchy a další bláboli,jak to vůbev můžu poslouchat.Možná se mě zdáli ohraní.Všichni kolem mě je totiž nenávidí.Tak daleko sem na tom já osobně nebyla.Nějaký čas sem si prostě dala pauzu,uplně je vynechala.
Až dneska sem si poslechla jejich nové CD.A to bych určitě neudělala,kdyby se nestalo to co se stalo.Ségra,ještě s jednou kámoškou,su do Tokijáčů poblázněné,furt a neustále.Už rok sní o jejich koncertu a až dneska se jim splnil sen.7.4.2007 vyráží do Ostravy na koncert..A já teda s něma no,nějak se mi vrátili šecky ty vzpomínky,jak sem tu bulila když tu koncertovali poprvé a já sem při tom nebyla...6.4 mám narozky,tak to budu brát něco jako můj pocitový a vzpomínkový dárek k narozkám.
Mě prostě taky někdy připadalo,že už nejsou takový,jací bývali,byli to takový 'malý'16tiletí Tokijáčci,Bill s krátkýma vlasama.To bylo pro mě přiznám se lepší.Dost mě vadilo,že je prostě někdo považoval za uplné buzny a někdo je zas žral jen kvuli ostatním,aby si připadal cool...Si pamatuju jak sme tu se ségrou večer co večer prohlíželi jejich fotky,videa a vím že nám při tom bylo krásně.Ráda na to vzpomínám.
Vím že se k tomu asi nikdy nevrátím uplně,Tokijáči se nescvrknou a už dycky,napořád,bude šecko jinak...Ale co vím jistě je to,že nikdy,nikdy nezapomenu na to co sem prožila,na moje pocity a radost,před rokem.....vzpomínky zůstanou
Jinak,budu se snažit dopsat ty moje povídky,ale jako přece jenom je to několik měsíců,tak nevím jak to dopadne............Co můžu ale čestně odpřísáhnout,Tokio Hotel měli a dycky budou mít svoje vybojované místo u mě v srdíčku.